Projektové řízení, vyhlídky jeho uplatnění v kulturní instituci — především v Moravské galerii

29. května 2006 v 0:58 | Martin Maryška |  Management & marketing
V této stati, kterou mimo jiné uvádím svoji bakalářské práci, jsem se zamyslel nad otázkou: proč je tak trapné mluvit před činnovníky v různých kulturních institucích o jakékoli manažerské technice, metodě, teorii, respektive o jejich využití.
Nezisková sféra je nedůtklivá k přejímání postupů z oblasti komerčního podnikání . Organizátoři neziskových aktivit se dlouho nemohli s pronikáním managementu, jakožto "nečistého koncentrátu komerce", do jejich "neziskových" struktur srovnat. V současném rozpoložení, kdy "prostupuje všechno vším", nám už tento trend přijde samozřejmý a jsme plně smířeni z praxí, že i neziskové aktivity je potřeba řídit, tj. "manažovat". Podobně je česká kulturní sféra ostražitá před přejímáním organizačních modelů ze zahraničí. Obdobná úsilí, třeba jen na teoretické bázi, bývají předmětem ostré kritiky. V obou případech je však ostražitost zcela na místě. Manažeři, organizátoři a promotéři i výzkumníci na poli managementu by měli při takových experimentech brát v potaz výlučnost kultury oproti ziskové sféře, specifika českého prostředí, a nejlépe obojí zároveň. V žádném případě by však neměli být od takových pokusů odrazováni.

Pojednání o projektovém řízení v kulturní oblasti je vystaveno riziku, že nedokáže postihnout jak jedinečnost kultury a jejího pořádání v obecném pojetí, tak výlučnost instituce, která je v práci zvolena jako "exponát k demonstraci". Pohled z výchozí pozice, ze které se do našeho bádání noříme, je však optimističtější, než kdybychom za předmět zkoumání zvolili jiný manažerský jev (než projekty), nebo jiný typ instituce (než muzeum umění).
Projektové řízení, sice jako manažerská novinka, se zdá být pro mnoho pracovníků, kteří se podílejí na "dělání kultury", stravitelnější, protože jeho potřeba je vyvolána jednou z mála možností, jak financovat neziskové aktivity, totiž ze zdrojů nejrůznějších nadačních fondů, které zpravidla (po vzoru Evropské unie) vyžadují, aby byly žádosti připravované víceméně jako projektové plány. Použili jsme slovo stravitelnější, abychom mohli na tomto míst podotknout, že to však vůbec neznamená, že jsou kulturní pracovníci obeznámení s projektovým řízení v celé šíři jeho využití. Na jedné straně má pro ně pojem projekt velmi úzký a velmi zavádějící význam (o tom jinde). Avšak klíčový pojem projektového řízení je jim alespoň znám a je jimi používán a ačkoli asociuje problémy s komplikovanou agendou vyplňování přihlášek a agendou účetnickou, jsou si vědomi nezbytnosti takového počínání. Na druhou stranu se slovo projekt stalo již tolik módním, že se jeho původně koncentrovaný obsah ředí nepřesným užitím. Kulturní manažeři (a ne jen ti) používají slovo projekt stále frekventovaněji, své nejrůznější aktivity tak s oblibou nazývají bez ohledu na jejich "projektový" nebo "neprojektový" charakter, a tudíž je za projekt dnes považováno kde co. S tím ovšem také vzrůstá jejich sebevědomí tvrdit, že rozumí projektovému řízení a dokonce se za projektové manažery označovat.
Proč si můžeme dovolit větší velkorysost při přejímání obecných manažerských systémů do systému řízení v případě instituce typu Moravské galerie v Brně jako muzea umění? Na rozdíl od institucí, které pěstují živé umění, není v případě muzeí umění administrativní, čili manažerská složka organizace razantně oddělena od složky umělecké, která podléhá zásadně jiným principům a pravidlům. Vysvětlení této diference budeme věnovat letmou pozornost na následujících řádcích.
Při nejobecnějších strategických úvahách hledají manažeři odpovědi na otázky po účelu existence jejich podniku. Komerční podniky jsou orientovány na dosažení zisku, který lze vyjádřit v penězích. Jinými slovy, ziskovost je primárním hlediskem při posuzování účelu existence komerčních podniků. Ačkoliv se v moderních konceptech managementu projevuje vědomí, že hodnota podniku nemůže být redukována pouze na jeho kardinálně postižitelnou cenu, ale že má i sociální rozměr, toto vědomí není zřetelně relevantní ke způsobům podnikového řízení. Sociální dopad je vnímán jako pozitivní, ale nepodstatný vedlejší efekt.
Účelem existence organizací veøejné služby je (bylo by zbyteèné vyhýbat se v tomto pøípadì tautologii) služba veøejnosti. Co je touto službou a v èem zásadním se liší od služby-produktu komerèních podnikù?
Dovolme si určité zjednodušení a konstatujme, že veřejnou službou kulturních institucí je kultivovat ; jsou zakládány za účelem kultivovat společnost. Umění je jen jedním z možných prostředků kultivace. (Citovat nějaký estetický traktát o kultivačním efektu umění, možná Schiller). Muzea a galerie jsou institucemi, které umění (1) uchovávají pro příští generace, (2) zprostředkovávají je veřejnosti a (3) tvůrčím způsobem interpretují. Divadla, hudební, taneční tělesa jsou instituce, která (1) umění "dělají" - vytvářejí, a (2) nadto samozřejmě zprostředkovávají (prezentují). Zažilo se rozlišení na neživé a živé umění. Tuto diferenciační charakteristiku musíme zahrnout do našeho výkladu, neboť ovlivňuje přístup k managementu v kulturní instituci.
Živá umělecká tvorba je specifická ve svých nárocích na svobodu uměleckého projevu. Jak se pokusíme dále dokázat, prostupuje tento fakt všemi složkami řízení institucí. Svoboda uměleckého projevu zůstává podstatou, která musí být respektována ať donátory instituce, nebo managementem. To, co bývá mnohdy ze strany grantových nadací a donátorů vyžadováno, tedy důkaz o společenském přínosu činnosti umělecké činnosti instituce, vede k tomu, že je efekt společenské přínosnosti vyzdvihován neúměrně jeho významu, zatímco by měl být chápán jako efekt, sice skutečně podstatný, ale sekundární. Umění je o nečem jiném, než o společenském přínosu. Neuvědomění si tohoto rozlišení vede k mnoha vnitřním rozporům mezi managementem, umělci v institucích pěstujících živé umění a veřejnou správou, která tyto instituce subvencuje. Diference je neopominutelná i v případě divadelních institucí, které sledují svojí činností mimoumělecké cíle, např. služba ideologii (divadlo je chápáno více jako prostředek než cíl), výchova dětí, integrace znevýhodněných, využití volného času atd. Jak patrno, divadlo se musí podřizovat (tu více, tu méně) všem výše vyjmenovaným imperativům. Z toho pramení nesourodost a problémová sladitelnost požadavků administrativní složky divadla s uměleckou.
Komerční podniky se řídí imperativem ziskovosti. Těžiště činnosti organizací veřejné služby spočívá v imperativu společenské přínosnosti. Instituce veřejné služby pěstující živé umění (uměleckou tvorbu) musejí respektovat imperativ svobody umělecké tvorby.
Marketing v komerčním sektoru zkoumá potřeby trhu (zákazníka) a podnik hledá odpovědi, jak tyto potřeby uspokojit. Instituce veřejné služby usilují rovněž o uspokojení potřeb trhu (veřejnosti). Tyto potřeby jsou však jiné kvality. Jsou nezřetelné, ukryté. Řečeno s klasikem A. Maslowem, jsou to ty potřeby, které leží na vrcholcích pyramidy potřeb, dokonce na nejvyšším stupni: potřeba osobního rozvoje, potřeba sebekultivace. Tuto potřebu příslušník veřejnosti nepociťuje, tzn. že ji nežádá, nekupuje ji. Produkt kulturní instituce (řečeno manažerským pojmoslovím) je uspokojením - nikoli vědomé - potřeby jednoho každého zákazníka, ale potřeby mnohem komplikovaněji postižitelné, tj. tiché společenské potřeby s potencí být vědomě pociťovanou zákazníkem v budoucnosti. Živé umění má pozitivní společenský dopad, který je předmětem řady studií. Vztah mezi živým uměním a jeho společenských dopadem má úzkou souvislost s problémem svobody umělecké tvorby. Oba nároky se často ocitají v protikladu. Nadace žádají, aby byl společenský dopad v případě kulturních uměleckých projektů jasně a konkrétně definován. Posuzuje se společenská přínosnost, a nestačí, je-li definovaná pouze na úrovni teoreticky estetické, ale přímo pragmaticky sociologické. Umělci ale "chtějí dělat" umění, až pak kultivovat společnost, a pokud pociťují "úzkost nad neutěšeným stavem společnosti", kterou umělecky pojednávají, zůstává jejich umělecká tvorba zase ("jen") sebevyjádřením.
V případě institucí, které nepěstují tzv. živé umění (galerie, muzea) nezaznívá imperativ svobody umělecké tvorby stejně silně. Nejsou vedeny imperativem svobody umělecké tvorby. Velmi přibližně, tvorba koncepce výstavy je uměleckou tvorbou tak, jak je uměleckou činností práce dramaturga v divadle. Není-li určujícím aspektem organizace muzea imperativ svobody umělecké tvorby, pak jím je ale jistě, jak potvrzuje muzejní praxe, imperativ výzkumnické svobody, ač snad nezaznívá tak naléhavě a je lépe sladitelný s nároky manažerskými.
Zmiňované typy komerčních a nekomerčních podnikù jsou charakteristické tím, jakým způsobem jsou v jejich hodnotových systémech rozloženy námi zavedené imperativy: imperativ hospodárnosti (ziskovosti), imperativ společenské přínosnosti a imperativy svobody umělecké tvorby a výzkumnické svobody, a kde, tentokrát v systému řízení, nacházejí odezvu: manažerská složka, umělecká a výzkumnická složka (kurátoři).
Hlavními funkcemi muzea jsou uchovávání kulturního bohatství a jeho zprostředkování veřejnosti. Jak jsme si už povšimli, obě funkce stojí v určitém smyslu v opozici. Uchovávání kulturního bohatství zahrnuje v případě muzeí umění péči o sbírky a jejich odborné zpracování (výzkum). Muzejník může buď preferovat funkci uchovávat a odborně zpracovávat muzeu svěřené kulturní dědictví, pak je především představitelem imperativu výzkumnické svobody, a nebo vyzdvihuje funkci muzea zprostředkovávat umění veřejnosti, pak také lépe porozumí imperativu hospodárnosti, neboť úspěšné zprostředkovávání vyžaduje podporu marketingu, jehož pozitivním působením dochází mimo jiné k zvýšení návštěvnosti, a tudíž k vyšším tržbám ze vstupného.
Moderní muzejní koncepce poukazují na význam otevřenosti muzea vůči veřejnosti, a tak jsou v nich na rozdíl od institucí živého umění, kde dominuje imperativ svobody umělecké tvorby, manažerské a odborné požadavky v rovnováze a lépe prostupné.
Organizační prostředí, které panuje v muzeu, se zdá být ochotnější pojmout novou manažerskou techniku. Vlivy, které tomuto mohou bránit a které mohou být velmi silně reaktivní, již nespočívají ve specifiku Moravské galerie v Brně jako muzea umění, ale především v její specifické institucionální formě (je to příspěvková organizace s pětačtyřicetiletou historií sídlící ve třech budovách) a dalších aspektech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Spolek Kultura & Management, o. s.
Renčova 14, Brno
IČO 22669892
Bankovní spojení: 218 548 677/0300
spolek@kultura-management.cz